Pokus o napsání autobiografie na pokračování:
Motto:
" Člověk ať dělá, co dělá, měl by jít cestou, na níž hledá nějaké hodnoty, a z nich neuhne,
i když sklidí mnoho neúspěchů.
Protože jakmile propadne sebelítosti nebo pocitu,
že celý svět je nespravedlivý, ztrácí všechny podstatné síly."
"Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít život na vozíku a s humorem"
Autorky knihy:
Irena Hufová
Doc. Ing. Eva Sikorová, CSc.
Úvod:
Ráda bych se Vám představila.
Moje jméno je Irena Hufová a je mi už bohužel 61let
(pozn.spoluautorky-já jsem hádala Irence 45let).
V současné době jsem absolventkou programu celoživotního vzdělávání na Slezské univerzitě Opava-Obchodně podnikatelská fakulta Karviná, Univerzity 3.věku a zakončila jsem 6 a 4 semestrální obor - ekonomické vědy - ekonomika a management, a již druhý rok pokračuji ve Virtuální U3V.
A jak jsem se sem dostala? A zrovna na univerzitu v Karviné? To by jste neuvěřili. Náhoda nebo výhra? Nevím přesně, ale já si myslím, že v mém případě jistá výhra. Stačilo jedno setkání na konferenci pod názvem "Bez bariér bez hranic", kterou pořádá každý rok v říjnu Občanské sdružení Trianon Český Těšín s partnery Lázněmi Darkov a.s.Karviná a Obchodně podnikatelskou fakultou v Karviné.
A ptáte se s kým bylo toto setkání? A v čem spočívalo kouzlo tohoto setkání? Tak já Vám to povím - no přece s paní docentkou Evou Sikorovou, kdy jsme se poprvé setkali v říjnu roku 2003 právě na této konferenci. Paní Doc.Ing.Eva Sikorová,CSc.(pozn.autorky-Evička), totiž na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné učí a také je patronkou a iniciátorkou U3V.( Universita třetího věku)
No a mně se splnil můj velký, dávný sen a tak Vám ho nyní prozradím - studovat na vysoké škole. Mým snem od dětství bylo stát se: buď lékařkou po mém strýci nebo architektkou po mém dědečkovi, dnes už ani nevím, co jsem chtěla víc. Proč se tak nestalo? Víte narodila jsem se v roce 1950 a celý můj život byl poznamenán dvěma faktory: dobou, ve které jsem žila a mým zdravotním stavem (á- to jsem ještě neprozradila-jsem těžce tělesně postižená a pohybuji se pouze pomocí vozíku). Věřte mi, ten zdravotní stav nebyl taková tragédie, ale ve spojení s dobou, ve které jsem žila 39let, se z toho tragédie stala. V této době se razilo heslo: "zavřeme invalidy do ústavů a když budou potřebovat čerstvý vzduch, tak jim otevřeme okno."
A toto mně mělo stačit? Mně s maturitou? (střední školu jsem vystudovala s velkým nasazením mé rodiny - psychickým, fyzickým a hlavně finančním). Já jsem měla totiž ambice a chuť studovat dále - výš a výš. Tak to přece NEEE!
Ne nestačilo, ale dočkala jsem se až za dlouhých 20let po mé maturitě(r.1969). Přišel rok 1989 a vše se začalo měnit, tak jako můj život a životy jiných lidí.
A když už jsme vzpomněli rok 2003, tak to byl rok
"Osob se zdravotním postižením a jejich integrací do společnosti".
Obsah:
1. Irenka, narození, první kuk a krůčky do života
2. Zlom života v šesti letech
3. Studium na střední škole
4. První velká láska a první vdavky
5. Nová etapa života po rozvodu
6. Radosti, starosti a život v kostce
7. Závěr (zdravý člověk má 1000 přání, nemocný jen jedno)
MOTO:
Život stál, stojí a bude stát za to, aby byl dožit.
Ono se s ním po pravdě ani nic víc dělat nedá.
Jan Werich
Předkapitola:
O mých rodičích a prarodičích:
Tato kniha má být o mně – Ireně Hufové – a mém životě, ale přesto musím začít trochu jinak a to mými prarodiči, jak z maminčiny strany, tak z tatínkovi strany. Proč vůbec o prarodičích začínám? Je to prosté. Zásadním způsobem oni a doba ve které žili, ovlivnili životy svých dětí a tím i můj.
První představím rodiče ze strany maminky. Byli to babička Liduška a dědeček Antonín. Oba mně provázeli celým mým dětstvím a částí mého života. Babička se narodila v roce 1906 a dědeček v roce 1900. Dědeček byl podnikatel (ing. architekt) a vlastnil velkou stavební firmu. Babička jakožto paní inženýrová byla žena v domácnosti, a starala se o děti a domácnost a to velmi pečlivě (emancipace v pr…). Moji prarodiče měli tři děti (dva syny a jednu dceru). Nejstarší dceru Olinku narozenou v roce 1927, syna Pavla narozeného v roce 1931 a nejmladšího syna PETRA narozeného v roce 1935. Všichni se narodili v Praze, kde také má rodina žila, tehdy ještě ve vlastní, nádherné vile. Dědečkův majetek byl v roce 1945 znárodněn a v souvislosti s tímto a politickým děním v naší zemi se zásadně změnil život celé rodiny. Dědeček už nemohl vykonávat svoji práci a musel přijmout pracovní místo za pár korun výplaty. Babička musela nastoupit do zaměstnání, aby přispěla do rozpočtu rodiny a taky aby si zabezpečila na stáří alespoň minimální důchod. No a děti? Ačkoliv by rády studovali, nemohli (neměli dělnický původ). Svojí babičku Lidušku a dědečka Toníčka jsem nesmírně milovala a oni milovali mně. Moji prarodiče mně provázeli od mého narození, přes dětství, dospívání a až do dospělosti. Rozdělila nás až jejich smrt – babička zemřela v roce 1987 a bylo jí 81let, dědeček zemřel v roce 1984 a bylo mu 84let.
Nyní rodiče ze strany tatínka. Byli to babička Anička a dědeček Karel. Moje prarodiče jsem nepoznala a ani nevím kdy se narodili ani co vlastně dělali. Hned se dozvíte proč. Vím jenom, že měli tři syny – nejstarší Lojza, prostřední Karel (můj tatínek, narozen roku 1918) a nejmladší Vilém. Celá rodina žila v malém domečku v městečku Kadani v Severních Čechách. (Vlastně babičku jsem díky osudu měla možnost aspoň trochu poznat, ale to bylo mnohem později). Mého dědečka a ani tatínkovi bratry jsem nikdy nepoznala. Do rodiny mého tatínka zasáhl krutě osud a to 2. Světová válka. S nástupem Němců do naší republiky se babička, co by rozená Němka, musela přihlásit k Němcům a to pro naši rodinu bylo osudové, kdyby to totiž neudělala, naší rodině hrozilo vyvraždění. S tím ale přišlo i to, že všichni tři synové museli narukovat, a to do německé armády. První se vrátil z války v roce 1945 nejstarší syn Lojza. V té době byl už dědeček mrtvý (smutné je, že nevíme ani kde zemřel, ale stalo se to při jednom bombardování). Lojza doma našel jen babičku a oba byli hned odsunuti do Německa, kde žili až do své smrti. Babička se za svého života dostala do Československa ještě asi dvakrát (někdy v letech 1968-1969) a tehdy jsem jí poznala, potom od ní přišlo pár psaní a pohledů, ale nikdy mezi námi žádný vztah nevznikl. Nejmladší syn Vilém se z války nevrátil, padl, neznámo kde. Můj tatínek Karel se vrátil, ale až rok po skončení války v roce 1946. Ptáte se proč? Rok byl v ruském zajetí. A co následovalo dále. Vrátil se s podlomeným zdravím a nenašel svojí rodinu, snad pár přátel, doba byla velmi těžká. Byl dotázán úřady, zda chce zůstat žít v Čechách nebo být odsunut do Německa. V té době tatínek nevěděl nic o své rodině, rozhodl se žít v Čechách, nic jiného si ani nedovedl představit. Tatínek byl profesí výtvarník-loutkář, a tak se pomalu adaptoval, našel si práci a začal se pohybovat v kruzích výtvarných a divadelních. V té době se také dopátral co se stalo s jeho rodinou. Moje maminka Olinka byla také výtvarně nadaná a pohybovala se také v těchto kruzích a tak se jejich cesty setkaly. Nejdříve spolu jen pracovali, byli dobrý výtvarný tým, pak jejich vztah přerostl v lásku a v roce 1950 se rozhodli pro společný život. Svatbu měli v Praze.
Takže teď už si určitě všichni dovedete představit, čím vším byl ovlivněn život všech mých blízkých a následně i můj.
Kapitola první:
Irenka, narození, první kuk a krůčky do života.
Za nedlouho po svatbě mých rodičů jsem se narodila já. Narodila jsem se, Irenka se narodila, nám se narodila, tak krásná, malá a milá holčička. To bylo veselo a radosti, říká se, a Irenka dodává „a nebylo či bylo?“. Narodila jsem se na dušičky. V ten památeční den 2.11.1950 v Praze. Těžký porod mé maminky předpovídal, že ten můj život nebude až tak jednoduchý. A také nebyl. Při narození jsem vážila 2,70kg a měřila 51cm. Netušili by jste, co se z takového drobečka do roka vyklubalo „patnáctikilový cvalíček – mazlíček“.
A co tedy bylo dále?
Do svých šesti let jsem prožila nádherné dětství ve velké vile s krásnou zahradou v Praze na Smíchově (stejná vila, která patřila mé rodině, ale po znárodnění patřila státu-ještě že nás zde nechali žít). Byla jsem obklopena velkou a úžasnou rodinou – maminkou, babičkou, dědečkem, strejdou a tetou. Ptáte se, proč zde nejmenuji tatínka? Hned po mém narození nás opustil.
A tak to krásně plynulo – první kuk na svět, moje první sednutí, moje první krůčky a moje první narozeniny. Když mi byl rok a půl přibylo do naší rodiny další miminko – moje se třenice Hanulka (pozn.spoluautorky Hanička-kočička). Společně jsme vyrůstaly až do mých 19ti let. V sousední vile žila po mém boku holčička jménem Evička, s níž jsem trávila celé dětství i mládí, vlastně opět do mých 19ti let. Byla to naše výborná kamarádka, a měli jsme jedno společné, narodily jsme se obě v jednom roce a jednom měsíci, akorát Evička je o pár dní mladší.
Prostě jsem byla úplně normální miminko, batole, holčička, dítě. Moje kuriozity během mých prvních šesti let: Z malého mimča se za rok vyklubal pěkný cvalda, který rostl a rostl a ve třech letech jsem už plavala a lyžovala (dokonce i na dospěláckých sjezdovkách), také jsem moc ráda zpívala a tancovala. Se svojí sestřenicí Hanulou jsme chodily do naší překrásné školky, kde jsme se věnovali různým aktivitám (pozn.spoluautorky-vesele a s radostí), s pusinkou vysmátou a hubatou, ale také někdy vzteklá a panovačná. A ty naše holčičí odpoledne, víte co si dokáže vymyslet trojka malých holčiček – snad úplně všechno, ale určitě jsme se nikdy nenudily. Na co ale nesmím zapomenout? Na naše úžasné, nedělní, rodinné výlety. Každou neděli jsme museli všichni čekat skoro v pozoru a svátečně oděni na dědečka před domem. Když vyšel děda (také v nedělním oděvu), tak jsme vyrazili. Bylo to do všech koutů Prahy, po památkách, parcích, zahradách, ale i za kulturou na dětská představení v kinech nebo divadlech. Myslíte si, že to byla nuda? Naopak, užili jsme si spoustu legrace, taky se pokaždé zašlo do kavárny a mi děti jsme si mohly dát vždy nějaké ty dobrůtky-zákusky. Chodili s námi i naši známí se svými dětmi.
Dnes jsem za tyto výlety nesmírně vděčná a vždy když přijedu do Prahy, dám se na nějakou tu cestu a jako bych se vrátila do dětství.
Už mi zbývá jen dodat:
Sbohem krásnééééééééé a úžasnééééééééééé dětství.
Mottto:
Život je jako kniha, hlupák jí jen roztržitě prolistuje, ale moudrý člověk ví, že si jí může přečíst jen jednou.
Kapitola druhá:
Zlom života v šesti letech.
V mém životě a krásném dětství nastal najednou velký zlom. Ve svých šesti letech jsem začala mít problémy s chůzí, zatím jen malé, ale již se objevily, já si je zatím tak neuvědomovala, protože můj život se zatím nijak zásadně neměnil.
Začala jsem chodit do normální základní školy na Smíchově (Praha 5). A už v této době jsem se projevovala jako velký bojovník. Víte, děti jsou svým způsobem kruté, ale spravedlivé, a já se mezi zdravými dětmi neztratila, přestože se moje chůze zhoršovala a zhoršovala.
Ale co mně ubíjelo, začalo chození po všech možných doktorech, kteří urputně zkoumali, co mně trápí a o jakou pak diagnózu vůbec může jít. Co si myslíte, že vyzkoumali? A po jak dlouhé době? No to nejhorší, co mně mohlo potkat. Po třech letech jejich urputného zkoumání a mého utrpení jsem se tedy v devíti letech dozvěděla, že trpím tzv. „Friedrichovou ataxií“. Určitě chcete vědět, co to znamená a tedy i verdikt do budoucna. Jedná se o onemocnění nervového systému a s tím spojené pomalé ochrnutí nohou a rukou.
Přes tuto krutou pravdu jsem bojovala dál a do svých 12ti let jsem stále jezdila na hory a lyžovala. Ale ve 12ti letech tato moje oblíbená aktivita skončila. Díky mamince jsem to ještě ustála. Dále jsme jezdili v zimě na hory, ale už ne lyžovat, ale sáňkovat, na krásné procházky spojené se sluněním a různými hrami – jako koulovaná apod. V chození po naší krásné zemi jsem s babičkou a dědečkem pokračovala, pro změnu zase v létě, a to ještě tak dva roky – byli jsme silná trojka, někdy jsme ušli za den až 20 km. Také jsem ve škole chodila do turistického kroužku (tehdy se tomu říkalo „ujdeš 100 jarních kilometrů“). Přišel rok 1964 a já měla se svým oblíbeným turistickým kroužkem vyrazit na první túru po zimě. A jak si tak šlapeme, já jsem zjistila, že mi to nešlape a zůstávám pozadu a najednou tu byl problém. Dál jsem jít nemohla, už to nešlo. Prostě najednou byl konec. Seděla jsem na kameni a plakala. Můj výborný učitel mi vysvětlil, jak nejlépe uměl, co se stalo a proč už to dál nejde, opekli jsme si buřty a všichni se solidárně vrátili se mnou zpět do školy. Všichni učitelé byli informováni o mé chorobě a k čemu může dojít, částečně i spolužáci a tak ke mně byli všichni super, ohleduplní. Ale co se dá dělat, pro mě to byl mega problém. Přišla jsem domů, schoulila se na gauči a plakala. Dlouze, ustavičně, a ani jsem nezpozorovala, že přišla domů moje milovaná mamka. Byla vyděšená, co se stalo, a když jsem jí to dokázala vysvětlit, maminka nebyla schopna slova a rozplakala se tak, jako nikdy předtím. Nakonec jsem mamku utěšovala já, a ne ona mně.
A tehdy se ze mne stal ten opravdový velký bojovník s opravdu velkým handicapem. Uvědomila jsem si, že to maminku tolik trápí, že už před ní nesmím nikdy plakat (velké rozhodnutí pro 14ti letou dívenku pozn.spoluautorky). Plakat jsem tedy chodila k babičce (těsně před koncem svého života mi babička prozradila, jak moc jí to bolelo a zraňovalo), ale já v těch čtrnácti letech jsem viděla babičku silnější než maminku.
Stále jsem ještě chodila, ale hodně špatně, pomalu, hodně jsem zakopávala a padala a ušla jsem jen kratší vzdálenosti a můj stav se v té době stále zhoršoval a já jsem v patnácti letech už nemohla docházet do mojí oblíbené školy se zdravými spolužáky. Hledalo se řešení a jediné, které bylo možné – umístění do Jedličkova ústavu pro zdravotně postižené děti. A tak se taky stalo. V mé dušičce vládl zmatek, ale úplně zbytečně. Toto období bylo pro mne jedno z nejhezčích období dospívání. Nejen, že jsem tu mohla bez problému chodit do školy a tak jí zdárně dokončit a připravit se zahájit studium na střední škole, ale poznala jsem zde nové učitele a vychovatele. Našla jsem tu spoustu nových kamarádů a kamarádek. Zapojila jsem se do všech činností – divadelní kroužek, pěvecký kroužek (jednu dobu jsem navštěvovala i Kuhnův dětský pěvecký sbor) a recitační kroužek. Díky možnostem Jedličkova ústavu jsem opět začala navštěvovat divadla, kina a diskotéky, jezdit na výlety a poznávat krásy celé republiky. Takže jsem i nadále žila na plno a mezi sobě rovnými. Ale nebojte se, měli jsme i kontakt se zdravými dětmi, dokonce jsme byli v některých hrách i rivalové. Měla jsem zde i dobrou lékařskou péči, rehabilitaci, bazén. Dokonce jsme i sportovali (ping-pong,střelba z luku,vrh koulí,střelba ze vzduchovky atd.) a jezdili jsme soutěžit po celé republice do jiných obdobných ústavů. Dodnes tato tradice je zachována a každý rok se pořádají sportovní hry.
Ale moje choroba útočila čím dál víc. V šestnácti letech jsem musela začít chodit s jednou francouzskou berlí. Zhruba po roce k jedné berli přibyla i ta druhá. Ale pro mě tím život nekončil. První lásky a randění, stále ve všem aktivní. V Jedličkově ústavu jsem úspěšně dokončila základní školu, úspěšně složila přijímací zkoušky na střední školu, a než začne první rok na střední –
Huráááááááááááááááááááááááááááááááá prázdniny !!!
Motto:
V tvém životě přijde okamžik, kdy si uvědomíš:
♥ na kom záleží
♥ na kom nikdy nezáleželo
♥ na kom nikdy záležet nebude
♥ na kom vždycky bude
Netrap se lidmi ze své minulosti. Je důvod pro to, že se nedostali do Tvé budoucnosti.
Kapitola třetí:
Studium na střední škole.
Začátek střední školy, to se psal rok 1966 (hrůza pomyslet). Po úspěšných přijímačkách na Střední všeobecně vzdělávací školu s maturitou – SVVŠ (pozn.spoluautorky – nynější gymnázium) začalo mé studium a mé studentské roky. Bydlet jsem zůstala v Jedličkově ústavu, protože ústav měl ve svém programu i to, že nás rozvážel ráno po celé Praze do škol a učilišť a pak zase zpátky. V té době jsme stále neměli auto (jako rodina) a tak to bylo to nejlepší řešení pro mě (pozn.autorky – a navíc jsme tam vždy zažili tolik srandy, to víte – holky a kluci po ránu a dohromady,nehlídaní). A vůbec si nemyslete, že na tyto roky vzpomínám nerada, naopak, opět jsem byla obohacena o spoustu nových přátel, poznala jsem nové učitele, měla jsem nové spolužáky a také první větší lásky.
Roky na střední škole byly báječné, prostě úžasné. Svůj čas jsem dělila mezi školu, učení a volno-časové aktivity a těch nebylo málo. První rok jsem chodila na normální denní studium, ale vzhledem k mému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu jsem musela přejít na studium večerní (studium pro zaměstnané), znamenalo to chodit do školy jen třikrát týdně a jen odpoledne (ale nemyslete si, učivo jsem musela zvládnout). Na této škole jsem měla bezvadné zázemí, bezva spolužáky. Když jsem něco nezvládala, jako se stávalo - schody ve škole, tak mně kluci nosili do třídy. V lavici jsem seděla s bezva holkou – taky se jmenovala Irena – a během studia se z nás staly velké kamarádky. Na této škole bylo i hodně bezvadných a výjimečných profesorů a profesorek. No a s těmito bezvadnými lidmi jsem to dotáhla až k maturitě.
Kromě toho, že jsem ve volném čase musela víc studovat, měla jsem čas i na své aktivity. Dál jsem chodila do divadelního, pěveckého a recitačního kroužku, ale to nebylo jen o tom, že jsme tam chodili, mi jsme i různě vystupovali a to nejen po Praze, ale i po republice a byli jsme úspěšní. Dál jsme chodili do divadel, kin a na koncerty. Vášnivé byli společně trávené večery třeba u hokejových zápasů, boxu nebo fotbalu. Těsně vedle Jedličkárny bylo fotbalové hřiště a tam místní kluci hráli fotbal a my, jejich fanynky, jsme jim chodily fandit (to víte, byli tam hezcí kluci-pozn.autorky). V Jedličkově ústavu byla také mateřská školka a my holky jsme si daly závazek a brávaly jsme ty mrňata,schopnější pohybu, do kina,do cukrárny nebo jen tak na procházku na Vyšehrad. Prostě jsme žili na plný plyn, jako většina mladých lidí té doby. Také jsme velmi intenzívně prožívali rok 1968 a vše s ním spojené.
V tomto období se můj zdravotní stav stále zhoršoval, přesto jsem byla stále plná optimismu, se stálým úsměvem, neexistovala žádná překážka abych někam nemohla nebo nešla. Za to vše vděčím své úžasné rodině, přátelům, spolužákům, vychovatelům v Jedličkárně, profesorům. Na všechny s velkou láskou stále vzpomínám. V polovině roku 1967 jsem opustila Jedličkův ústav a vrátila se domů. A toto vše díky prarodičům, kde jejich pomocná ruka opět pomohla a ze svých životních pojistek nám koupili auto, sice starší, ale získali jsme určitou nezávislost a taky jsme jí patřičně využívali. Jezdili jsme na různá zajímavá místa, do našich oblíbených Jižních Čech k rybníkům, po různých památkách, pokud bylo hezky, tak jsme jedinou neděli nebyli doma. Já jsem tak po dlouhé době mohla být doma a do školy jsem jezdila naším autem, které řídila mamka (pozn.spoluautorky-žena, řidička byla tehdy velká výjimka). On řídil i dědeček, ale byl moc velký nervák a tak jsme vždy byli radši, když řídila mamka.
Všechno jednou končí a tak i toto období mého života se blížilo ke konci. Najednou tu byla maturita a před maturitou svatý týden. A jako celý svůj dosavadní život jsem procházela většinou s úsměvem na tváři, tak ani maturitní období nebylo bez dobré nálady a smíchu. Mým maturitním rokem byl rok 1969. Moje kamarádka a spolužačka Irča se na celý týden nastěhovala k nám a předsevzaly jsme si, že se budeme pilně učit. Ovšem květen roku 1969 byl tak nádherný. Mi jsme bydleli na konci ulice a za námi už byla jen krásná příroda a tak jsme se s Irčou, obě v plavkách, rozvalily do trávy, učebnice otevřené, ale to sluníčko tak svítilo a všechno kolem vonělo a tak jsme dávaly přednost dívčímu tlachání a slunění, a do knih jsme koukaly hodně sporadicky.
A přišel den maturitní, tedy den D a hodina H.
Většina našich spolužáků se klepalo nervozitou, jen dvě Irenky, krásně opálené, seděly před školou, Irena hrála na kytaru (a dobře) a já zpívala (a taky dobře) a čekaly jsme, až na nás přijde řada. I samotný pan ředitel si nás přišel poslechnout a pochválil nás za takovýto přístup. A snad se ani nedivíte, že jsme obě odmaturovaly, a obě s vyznamenáním.
Po zkouškách následovala „stužková“. Tuto oslavu jsme měly v baru Srdíčko na Václavském náměstí, kde jsou nádherné prostory, ale dolu vede příšerné točité schodiště. To ovšem pro moje spolužáky nebyl žádný problém – snesli mně dolů a po skončení mně zase vynesli nahoru. Mezitím jsme se výborně bavili, nejen že jsme byli ostužkováni jako čerství maturanti, ale kluci mně pozvali k baru, kde mně dokonce vysadili na barovou stoličku a já poprvé v životě ochutnala koňak na který mně pozvali a tím jsme slavnostně zakončili oslavu.
A krátce po stužkové, těsně před prázdninami, následoval „maturitní večírek“.
Na ten moc, moc, moc ráda vzpomínám. Uspořádali jsme si ho v baru Flora v Praze na Florenci (všechno organizovali naši kluci a perfektně). Mamka mně sem dovezla autem a po ní převzala štafetu Irča, s péčí o moji osobu. Obě dvě jsme byly krásně nastrojené a vykročily jsme do baru, jaké překvapení opět schody a v dosahu zatím žádný spolužák. Irča mně přesvědčila, že to zvládneme sami a tak jsme vykročily. Pokud bylo zábradlí tak to jakž takž šlo, nakonec však byly asi čtyři schody bez zábradlí a co dál…….Irča navrhla, že mně snese a hned mně vzala do náručí a vykročila. Jak myslíte, že to dopadlo – obě jsme letěly do baru a přistály na zadku před právě nacvičující kapelu. Seděly jsme na zemi a strašně se řehtaly (naštěstí se nám nic nestalo), najednou se tam objevili naši kluci, přidali se k nim i kluci z kapely, posbírali nás ze země a tak začal náš maturitní večírek. No uznejte – takový vstup do baru mívá málokdo. Pomalu jsme se všichni včetně pozvaných profesorů sešli, usadili a celý večer už proběhl bez karambolů a byl naprosto úžasný. Mluvilo se o všem možném i nemožném, proprali se spolužáci i profesoři a různé, do té doby utajované, historky. Skončili jsme až nad ránem a když jsme se rozcházelo i slzičky ukáply. Pro mě opět přijela moje obětavá mamka a i s Irčou jsme odfrčely k nám domů a my jsme ještě v postelích tlachaly a doznívaly v nás zážitky z krásného večera, než jsme konečně usnuly.
Od té doby jsem nikoho ze svých spolužáků ani profesorů neviděla, život nás rozvál do všech možných koutů, ale na všechny moc ráda vzpomínám. Měli jsme vyhodnocené „maturitní tablo“ jako nejlepší na škole, já si ho ofotila a občas se na něj podívám a vzpomínám na studentská léta (pozn.autorky – to tablo se dělalo u nás doma my dvě Irči a moje mamka).
Velice ráda bych studovala dál na vysoké škole, zajímala mně medicína nebo architektura, ale můj zdravotní stav nabral najednou dost rychlou progresi a tak jsem dost času trávila v nemocnici na specializovaném oddělení. Další z důvodů byl ten, že jsme žily s mamkou samy a neměly jsme moc peněz nazbyt (i když dědeček s babičkou pomáhali, ale sami toho moc neměli). A další důvod, dost důležitý, tehdy skutečně školy nebyly moc přístupné pro postižené lidi, a já jsem v té době začínala používat vozík, ne na celý den, ale jen na delší vzdálenosti.
A tak se můj život začal ubírat
ú p l n ě j i n ý m s m ě r e m.
MOTTO:
Žádná vteřina našeho života se neopakuje,
Ale v každé vteřině našeho života se může stát něco……….
………………..co má význam pro věčnost.
Kapitola čtvrtá:
První velká láska a první vdavky.
Tak a jsem dospělá (alespoň podle občanky) a začíná další etapa života a s tím i první velká láska a první povinnosti.
Se svým prvním klukem na vážno jsem se seznámila v Jedličkově ústavu. Já jsem chodila do školy a ON se zde učil řemeslo. Byl to krásný, černovlasý kluk jménem Karel. Přestože jsem byla v té době mlaďounká, bezstarostná a obletovaná spoustou kluků, přesto jsem se nejvíc zakoukala do Karlových očí a láska byla na světě.Bylo to na jaře v roce 1967. Jaro je pro každého zamilovaného krásné, tak i pro nás bylo jaro tohoto roku nádhernéééééééé. A také ještě celé léto (poslední Karlovi prázdniny), které jsme trávili společně.
Karel úspěšně zakončil studium na učilišti (slaboproud) a chystal odchod z Prahy domů do Ostravy, odkud pocházel a kam se chtěl vrátit. K rodičům a práci, kterou tady měl zajištěnou.
Takže před námi stál velký otazník – co bude dál s naší láskou a vztahem na dálku??? Budete se divit, ale vydrželo nám to. Já jsem dál studovala na Střední škole v Praze a Karel žil v kruhu rodiny v Ostravě a začal úspěšně kariéru pracujícího člověka. Za mnou do Prahy jezdil každých 14 dní na celý víkend. Celkem 12 dní jsme se na sebe těšili a pak jsme se plné dva dny věnovali jeden druhému. Byly to víkendy plné lásky a emocí, a moc nádherné. A k tomu nesmím zapomenout jeho dovolené a moje prázdniny, ale i vánoce a jiné svátky, kdy jsme byli spolu. Toto období trvalo celé dva roky, do zakončení mého studia – přesně v červnu roku 1969. Celou tu dobu jsme se poznávali, hodně času jsme trávili v přírodě, na chatě mých prarodičů, hodně jsme courali Starou Prahou a naopak, já jsem jezdila do Ostravy, kterou jsem poznávala, seznamovala se s Karlovou rodinou a také jsme jezdili na jejich chatu v Jeseníkách. Byly to hezké, ale pro oba dlouhé, dva roky.
Náš krásný, milostný vztah vydržel a my jsme plni očekávání nového začali chystat svatbu. Naplánovali jsme si ji na říjen roku 1969. Vdávala jsem se jednu uplakanou říjnovou sobotu, přesné datum už ani nevím, ale co si pamatuji, že to byla krásná a nezapomenutelná svatba. Můj nastávající manžel Karel je katolík a tak si přál mít svatbu v kostele. Budete se divit, ale nám se to,i v tehdejší době, podařilo uskutečnit. Museli jsme ale mít dva obřady, jeden civilní na Národním výboru a druhý, nádherný obřad, v kostele Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze.
Co k tomu dodat, manželství jsem měla posvěceno dvakrát a trvalo celých sedm let (Evička-spoluautorka dodává-sedmička je přece šťastné číslo?). To mi povídejte, ale taky se
říká, že po sedmi letech manželství, přichází krize. Jakých ale bylo těch sedm let.
Samozřejmě, že více bylo těch dobrých let. Manžel měl dobrou práci a já jsem zatím byla žena v domácnosti. Ne že bych až tak moc chtěla, ale v té době sehnat práci, když máte tak těžké postižení, bylo nepřekonatelnou překážkou pro zaměstnavatele ( to jsou ty kuriozity života, nepochopení, nezájem – měkké a tvrdé bariéry). Ale byli jsme mladí, krásní a plní života a tak jsme zažili spoustu krásného a zajímavého.
Začneme tím nejdůležitějším – dostali jsme v Ostravě-Porubě dvoupokojový byt, který jsme s elánem mládí a touhy zařizovali. Hodně jsme cestovali po celé naší vlasti naším Trabantíkem a se stanem. Nejraději jsme jezdili do Jižních Čech a na východní Slovensko. A to i přes to, že se opět můj zdravotní stav zhoršil a já vyměnila berle za vozík. A tady nastal zlom, který nám ovšem přinesl spoustu nového a dobrého. Byt v Porubě byl pro mě bariérový, ale v té době, v roce 1973 se dokončila výstavba bezbariérových bytů v Hrabyni a my se stěhovali do krásného prostředí uprostřed přírody, do krásného, nového a prostorného dvoupokojového bytu. A do Ostravy i Opavy to bylo pouhých cca12km. (pozn.spoluautorky-byly to první bezbariérové byty v tehdejším Československu, ale o tom trochu později). Zde se také zúročily mé snahy o práci. Postavili se zde nejen byty, ale i budova, kde byly prostory pro Výrobní družstvo invalidů META (pozn.autorky-tato družstva se budovala po celém území naší republiky pod záštitou tehdejšího Svazu invalidů). Začala jsem zde pracovat a to byl pro mě nový a dobrý poznatek, měla jsem určitý pocit nezávislosti. Našli jsme zde spoustu nových přátel, začali nám nové aktivity (např.sport), já jsem si udělala řidičák. Nadále jsme cestovali po vlastech českých a stále Trabantíkem a se stanem. Ale také se jezdilo na hromadné zájezdy tehdy prvním autobusem s plošinou, který vlastnilo a provozovalo Výrobní družstvo invalidů Meta. A to bylo něco. To by vystačilo na samostatnou knihu. Pod záštitou Mety se pořádaly různé akce – grilování všeho možného, zábavy, různá posezení k MDŽ, k narozeninovým výročím apod. Nuda tu tedy nebyla, někdy byl spíš problém vše skloubit a při tom chodit i do práce.
Naše manželství bylo krásné a hektické, ale bezdětné. Oba jsme s tím počítali a věděli jsme předem, že tak do toho jdeme. Manžel má tři bratry a ti se postupně oženili a do rodiny začali přibývat děti. A teď se probudilo manželovo ego a najednou chtěl mít také děti. Najednou tu byl problém, který nás začal rozdělovat a Karel si začal hledat partnerku, se kterou by si rodinu založil. Pro mě to nebylo lehké období. Naše problémy se stupňovaly, až jsme se domluvili na rozvodu. Myslím, že to nebylo lehké období pro nás oba. Rozvedli jsme se v roce 1976 a náš krásný byt jsme vyměnili za dva menší také v Hrabyni, v tom samém domě, aspoň jedno pozitivum. I po rozvodu jsme zůstali přátelé.
No a rozvodem přeci život nekončí, měla jsem tu práci, přátele a velmi dobré zázemí, ale hlavně – byla jsem nezávislá, měla jsem byt, vlastní práci a výdělek, a hlavně řidičák a autíčko (opět Trabantíka). A tak skok, hop do nové etapy svého života.
Významná událost:
V tomto Hrabyňském údolí vzniklo velké Rehabilitační centrum u jehož zrodu stál mimo jiných obětavých lidí pan Jan Posker a MUDr. Vladimír Knapek.
V roce 1973 se začal zabydlovat dům-Stavební bytové družstvo invalidů Hrabyně o 100 bezbariérových ,bytových jednotkách a zároveň budova Výrobního družstva invalidů META. V roce 1974 se začal zabydlovat Ústav sociální péče v Hrabyni a rok na to, 1975, zahájil provoz Rehabilitační ústav Hrabyně, dále zde zahájily provoz Obchod se smíšeným zbožím, Restaurace a Bar a také začalo pravidelný provoz Kino Hrabyně. Také zde byla postavena bytovka s byty pro zaměstnance.
Toto Rehabilitační centrum žije, rozrůstá se a mění, tak jak život sám a já doufám, že nikdy neskončí.
Motto
Kdyby všichni hlupáci nosili bílé čepice, lidstvo by z ptačího pohledu vypadalo jako "hejno hus".
Kapitola pátá:
Nová etapa života po rozvodu.
Začala nová kapitola mého života po rozvodu a věřte mi, že ze začátku to nebylo zrovna jednoduché. Ale našla jsem nový smysl života a začala jsem ten nový život žít naplno.
Ze začátku jsem se musela naučit žít sama, starat se sama o sebe (a to jak po stránce ekonomické tak i fyzické). Zvládla jsem to, a to, i díky tomu, že jsem našla mnoho nových přátel, zajímavých lidiček, jak postižených, tak zdravých. V této době jsem také potkala svoji velkou, nádhernou lásku. Prožili jsme spolu sice krátký, ale o to intenzivnější vztah. Zní to možná banálně, ale do dneška jsem na něj nezapomněla a nikdy nezapomenu. (poz.spoluautorky: Kdo to byl "cikán,černý cikán" a Irenka odpovídá: "nepovím, to si opravdu nechám jen pro sebe").
No a přišel rok 1976 a já jsem se vrhla do autoškoly, udělat si řidičák. Mimo jiné, byla to první autoškola pro vozíčkáře a tělesně postižené lidi, a to v Ostravě. Pořadatelem byl tehdejší Svaz invalidů a tak se RC Hrabyně naplnilo na tři týdny ziskuchtivými, postiženými lidičkami, kteří chtěli mít vlastní řidičák. Sešla se bezva parta a i oba dva učitelé byli super (na závěr nám přiznali,že na to, aby se naučilli jezdit s ručním řízením, museli si přivazovat nohy k sedačce:-D). Řidičák jsem zmákla na výbornou a jezdím dodnes, což už je 36 let a to prosím bez nehod.
Žít naplno svobodná, s bytem a s autem. Hurááá......................Našla jsem si i novou, zajímavou práci jako THP pracovnice v dokumentaci na Onkologickém oddělení Krajské nemocnice Ostrava. Stala jsem se úplně soběstačná a nezávislá, pro mně nový pocit.
Onkologickému oddělení šéfoval Doc.MUDr. Beška, což byl nejen vynikající odborník, ale také vynikající člověk, jeden z mnoha lidí na mé cestě životem, na kterého nikdy nezapomenu. Našla jsem zde také bezvadný kolektiv a spoustu bezva lidí - šéfem počínaje přes doktory, sestřičky, laboranty a naší dokumentací konče. Zde jsem také mněla v rámci své práce na storost knihovnu pro pacienty i mezi nimi jsem našla hodně bezva lidí a spoustu věcí jsem se od nich naučila, nebo spíš pochopila.
Na přání šéfa jsem se začala učit základy programovacích jazyků a analytiky abych se připravila na práci ve výpočetním středisku Krajské nemocnice. Celá nemocnice se tehdy připravovala na zpracovávání dat počítačem (to, co je dnes zcela normální, tehdy bylo v plenkách). Nakonec jsem tuto práci nějakou dobu dělala, ale nebylo to to pravé, co bych chtěla dělat na pořád a tak jsem po nějaké době skončila a začala něco úplně jiného, ale to už patří jinam a tak se vrátím k roku 1976.
V tomto období jsem také začala sportovat na vozíku - lehká atletika (trojboj-hod oštěpem a diskem,vrh koulí), plavání, pink-pong a basketbal. (pozn.autorky: kuriozita-přestože v Hrabyňském areálu máme bazén a tělocvičnu, nemohli jsme a dosud nemůžeme tyto objekty využívat. Musíme tedy jezdit jinam.). Byli jsme oficiálně oddíl TJ META Hrabyně a z našic řad byli i výborní sportovci, úspěšní nejen doma, ale i v zahraničí. Já jsem sice nikdy v žádném sportu až tak moc nevynikla, ale moc mě to bavilo. Byli jsme výborná parta, hodně jsme si to užívali jak na hřišti a jiných sportovištích, tak i mimo ně.
Musím uvést, že MUDr. Vladimír Knapek byl první z lékařů, který se podstatnou měrou zasloužil o zavedení a uznávání sportování zdravotně postižených - vozíčkářů v naší republice. Na jeho počest se později pořádaly v RC Hrabyně každý rok sportovní hry vozíčkářů tak zvaný "Memoríál MUDr.Vladimíra Knapka". A to vše pod záštitou TJ META Hrabyně a dalších složek. Memoriál byl vždy v srpnu a tehdy se do Hrabyně sjeli sportovci z celé naší republiky(tehdy Československo) ale i ze zahraničí (Polsko, obě Německa, Francie, Maďarsko, Rakousko, Jugoslávie) a soutěžilo se v těchto disciplinách - lehká atletika (trojboj: vrh koulí,hod oštěpem a diskem), sprinty a slalom, vzpírání, ping-pong, plavání, basket. Snad jsem na nějaký stát nebo disciplínu nezapomněla, to víte, už je to tak dávno. Ale co, stejně to byl na tehdejší dobu obrovský úspěch. Vůbec konání memoriálu s mezinárodním obsazením a jeho každoroční reralizace, byl úctyhodný výkon. A konal se jenom proto, a byl tak úspěšný, protože vše přivravovali lidé s nadšením, zadarmo a s nezištnou pomocí zdravých kamarádů.
Na memoriálu nešlo jen o soutěže pro soutěže, ale získávání co nejlepších výsledků a medailí, neboť memoriál byl zároveň nominací na paraolympijské hry. Nakonec jsme se paraolympiád nemohli zúčastnit (politika), ale memoriály a ostatní společná sportovní setkání byla úžasná. A to jak lidí s handicapem, tak jejich zdravých přátel.
Ale mimo hry a vlastní soutěže byl vždy připraven i bohatý, doprovodný program. Výlety po okolí Hrabyně, táboráky s opékáním všeho možného a za znění kytary a zpěvu, nádherných diskoték s tancem. Jednou větou řečeno, prostě úžasných 14 dní, zakončených obrovskou diskotékou, a ani by jste nevěřili, jak umí lidé na vozíku tancovat. (Já ano-viz.pozn.poluautorky - snímek na internetu). Spousta vozíčkářu ráda tancuje, a já úplně šíleně ráda (pozn.autorky: výborně to šlo na mechanickém vozíku, ale když mně osud usadil na elektrický vozík, zjistila jsem, že i na něm to jde bezva).
Tvrdý komunistický režim nás zdravotně postižené ani nezdolal ani neodradil. Nestáhli jsme se, nedali jsme se a bojovali, žili jsme naplno a s humorem.
Vsuvka:
Tato kapitola je hodně o sportu a já si nemohu odpustit a nevzpomenout na jednoho mého dobrého kamaráda - Tomáše Dvořáka. Když jako mladý kluk přišel do Hrabyně, čerstvě po úrazu, na léčení a rehabilitaci. Po úspěšné léčbě se z něj sice nestal zdravý kluk, ale hezký vozíčkář.........život jde dál. V Hrabyni se naučil mnoho, ale hlavně jít dál. Našel si zde svoji životní lásku, později manželku a později maminku jejich krásné dcery.
Jeho druhou láskou se stal sport. Ten už sice neprovozuje, ale s rodinou je pořád.
Tomáš vynikal ve vytrvalostních jízdách na mechanickém vozíku. Jeho první traťovka byla Praha - Hrabyně, nejen že jsme mu fandili, ale také jsme mu přichystali obrovské uvítání. Jak dlouho Tomášovi trvala cesta??? Tak to už dnes opravdu nevím a není to až tak důležité, důležité bylo že tu estu absolvoval, dokázal a hlavně na tehdy nám dostupném vozíku.
Tomáš jako trénink zdolával vrcholek Lysé hory v Beskydech, někdy si tu Lysou horu zopakoval, když ztratil klíče od auta, které jel zpátky hledat a nenašel, sranda co? A tak musel po takovém výkonu dojet na vozíku až domů do Otravy. Pěkný výkon, nemyslíte???
A to byl vlastně začátek přípravy na Košický maraton,........začalo svítat na lepší časy, protože do té doby neexistovalo, aby se vozíčkář mohl zúčastnit jakéhokoliv sportovního klání společně se zdravými sportovci. Který rok to byl??? Ach jo, to už taky nevím přesně a není to důležité. Na start se Tomáš se svými časy dostal, a já jako debil seděla u televize a čekala až Tomáše uvidím (maratony nemusím). A Tomáš pořád nikde, neobjevil se do konce závodu. Ptáte se proč? Posléze jsme se dozvěděli (mobily ještě nebyly), že ho nakonec na start nepustili, protože měl lepší časy než naši nejlepší běžci. To by asi nikdo neunesl, kdyby vozíčkář svým sportovním výkonem porazil "zdravého výkonostního sportovce".
Tak to byly vzpomínky na nádhernou (zhruba roky 1975-1984) dobu a na vynikající kamarády, které ani nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněla, taky musím se smutkem v duši konstatovat, že už jich spousta není mezi náma, ale mi, co ještě žijeme a občas se sejdeme, tak nevzpomínáme se smutkem, naopak s humorem, na to vše krásné co jsme prožili.
Moje volnočasové aktivity se ale netýkali jen sportu, ale o tom až příště...............