5.Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít na vozíku a s humorem
03.03.2014 04:01
Motto:
Kdyby všichni hlupáci nosili bílé čepice, lidstvo by z ptačího pohledu vypadalo jako "hejno hus"
"Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít život na vozíku a s humorem."
Kapitola pátá:
Nová etapa života po rozvodu.
Začala nová kapitola mého života po rozvodu a věřte mi, že ze začátku to nebylo zrovna jednoduché. Ale našla jsem nový smysl života a začala jsem ten nový život žít naplno.
Ze začátku jsem se musela naučit žít sama, starat se sama o sebe (a to jak po stránce ekonomické tak i fyzické). Zvládla jsem to, a to, i díky tomu, že jsem našla mnoho nových přátel, zajímavých lidiček, jak postižených, tak zdravých. V této době jsem také potkala svoji velkou, nádhernou lásku. Prožili jsme spolu sice krátký, ale o to intenzivnější vztah. Zní to možná banálně, ale do dneška jsem na něj nezapomněla a nikdy nezapomenu. (poz.spoluautorky: Kdo to byl "cikán,černý cikán" a Irenka odpovídá: "nepovím, to si opravdu nechám jen pro sebe").
No a přišel rok 1976 a já jsem se vrhla do autoškoly, udělat si řidičák. Mimo jiné, byla to první autoškola pro vozíčkáře a tělesně postižené lidi, a to v Ostravě. Pořadatelem byl tehdejší Svaz invalidů a tak se RC Hrabyně naplnilo na tři týdny ziskuchtivými, postiženými lidičkami, kteří chtěli mít vlastní řidičák. Sešla se bezva parta a i oba dva učitelé byli super (na závěr nám přiznali,že na to, aby se naučilli jezdit s ručním řízením, museli si přivazovat nohy k sedačce:-D). Řidičák jsem zmákla na výbornou a jezdím dodnes, což už je 36 let a to prosím bez nehod.
Žít naplno svobodná, s bytem a s autem. Hurááá......................Našla jsem si i novou, zajímavou práci jako THP pracovnice v dokumentaci na Onkologickém oddělení Krajské nemocnice Ostrava. Stala jsem se úplně soběstačná a nezávislá, pro mně nový pocit.
Onkologickému oddělení šéfoval Doc.MUDr. Beška, což byl nejen vynikající odborník, ale také vynikající člověk, jeden z mnoha lidí na mé cestě životem, na kterého nikdy nezapomenu. Našla jsem zde také bezvadný kolektiv a spoustu bezva lidí - šéfem počínaje přes doktory, sestřičky, laboranty a naší dokumentací konče. Zde jsem také mněla v rámci své práce na storost knihovnu pro pacienty i mezi nimi jsem našla hodně bezva lidí a spoustu věcí jsem se od nich naučila, nebo spíš pochopila.
Na přání šéfa jsem se začala učit základy programovacích jazyků a analytiky abych se připravila na práci ve výpočetním středisku Krajské nemocnice. Celá nemocnice se tehdy připravovala na zpracovávání dat počítačem (to, co je dnes zcela normální, tehdy bylo v plenkách). Nakonec jsem tuto práci nějakou dobu dělala, ale nebylo to to pravé, co bych chtěla dělat na pořád a tak jsem po nějaké době skončila a začala něco úplně jiného, ale to už patří jinam a tak se vrátím k roku 1976.
V tomto období jsem také začala sportovat na vozíku - lehká atletika (trojboj-hod oštěpem a diskem,vrh koulí), plavání, pink-pong a basketbal. (pozn.autorky: kuriozita-přestože v Hrabyňském areálu máme bazén a tělocvičnu, nemohli jsme a dosud nemůžeme tyto objekty využívat. Musíme tedy jezdit jinam.). Byli jsme oficiálně oddíl TJ META Hrabyně a z našic řad byli i výborní sportovci, úspěšní nejen doma, ale i v zahraničí. Já jsem sice nikdy v žádném sportu až tak moc nevynikla, ale moc mě to bavilo. Byli jsme výborná parta, hodně jsme si to užívali jak na hřišti a jiných sportovištích, tak i mimo ně.
Musím uvést, že MUDr. Vladimír Knapek byl první z lékařů, který se podstatnou měrou zasloužil o zavedení a uznávání sportování zdravotně postižených - vozíčkářů v naší republice. Na jeho počest se později pořádaly v RC Hrabyně každý rok sportovní hry vozíčkářů tak zvaný "Memoríál MUDr.Vladimíra Knapka". A to vše pod záštitou TJ META Hrabyně a dalších složek. Memoriál byl vždy v srpnu a tehdy se do Hrabyně sjeli sportovci z celé naší republiky(tehdy Československo) ale i ze zahraničí (Polsko, obě Německa, Francie, Maďarsko, Rakousko, Jugoslávie) a soutěžilo se v těchto disciplinách - lehká atletika (trojboj: vrh koulí,hod oštěpem a diskem), sprinty a slalom, vzpírání, ping-pong, plavání, basket. Snad jsem na nějaký stát nebo disciplínu nezapomněla, to víte, už je to tak dávno. Ale co, stejně to byl na tehdejší dobu obrovský úspěch. Vůbec konání memoriálu s mezinárodním obsazením a jeho každoroční reralizace, byl úctyhodný výkon. A konal se jenom proto, a byl tak úspěšný, protože vše přivravovali lidé s nadšením, zadarmo a s nezištnou pomocí zdravých kamarádů.
Na memoriálu nešlo jen o soutěže pro soutěže, ale získávání co nejlepších výsledků a medailí, neboť memoriál byl zároveň nominací na paraolympijské hry. Nakonec jsme se paraolympiád nemohli zúčastnit (politika), ale memoriály a ostatní společná sportovní setkání byla úžasná. A to jak lidí s handicapem, tak jejich zdravých přátel.
Ale mimo hry a vlastní soutěže byl vždy připraven i bohatý, doprovodný program. Výlety po okolí Hrabyně, táboráky s opékáním všeho možného a za znění kytary a zpěvu, nádherných diskoték s tancem. Jednou větou řečeno, prostě úžasných 14 dní, zakončených obrovskou diskotékou, a ani by jste nevěřili, jak umí lidé na vozíku tancovat. (Já ano-viz.pozn.poluautorky - snímek na internetu). Spousta vozíčkářu ráda tancuje, a já úplně šíleně ráda (pozn.autorky: výborně to šlo na mechanickém vozíku, ale když mně osud usadil na elektrický vozík, zjistila jsem, že i na něm to jde bezva).
Tvrdý komunistický režim nás zdravotně postižené ani nezdolal ani neodradil. Nestáhli jsme se, nedali jsme se a bojovali, žili jsme naplno a s humorem.
Vsuvka:
Tato kapitola je hodně o sportu a já si nemohu odpustit a nevzpomenout na jednoho mého dobrého kamaráda - Tomáše Dvořáka. Když jako mladý kluk přišel do Hrabyně, čerstvě po úrazu, na léčení a rehabilitaci. Po úspěšné léčbě se z něj sice nestal zdravý kluk, ale hezký vozíčkář.........život jde dál. V Hrabyni se naučil mnoho, ale hlavně jít dál. Našel si zde svoji životní lásku, později manželku a později maminku jejich krásné dcery.
Jeho druhou láskou se stal sport. Ten už sice neprovozuje, ale s rodinou je pořád.
Tomáš vynikal ve vytrvalostních jízdách na mechanickém vozíku. Jeho první traťovka byla Praha - Hrabyně, nejen že jsme mu fandili, ale také jsme mu přichystali obrovské uvítání. Jak dlouho Tomášovi trvala cesta??? Tak to už dnes opravdu nevím a není to až tak důležité, důležité bylo že tu estu absolvoval, dokázal a hlavně na tehdy nám dostupném vozíku.
Tomáš jako trénink zdolával vrcholek Lysé hory v Beskydech, někdy si tu Lysou horu zopakoval, když ztratil klíče od auta, které jel zpátky hledat a nenašel, sranda co? A tak musel po takovém výkonu dojet na vozíku až domů do Otravy. Pěkný výkon, nemyslíte???
A to byl vlastně začátek přípravy na Košický maraton,........začalo svítat na lepší časy, protože do té doby neexistovalo, aby se vozíčkář mohl zúčastnit jakéhokoliv sportovního klání společně se zdravými sportovci. Který rok to byl??? Ach jo, to už taky nevím přesně a není to důležité. Na start se Tomáš se svými časy dostal, a já jako debil seděla u televize a čekala až Tomáše uvidím (maratony nemusím). A Tomáš pořád nikde, neobjevil se do konce závodu. Ptáte se proč? Posléze jsme se dozvěděli (mobily ještě nebyly), že ho nakonec na start nepustili, protože měl lepší časy než naši nejlepší běžci. To by asi nikdo neunesl, kdyby vozíčkář svým sportovním výkonem porazil "zdravého výkonostního sportovce".
Tak to byly vzpomínky na nádhernou (zhruba roky 1975-1984) dobu a na vynikající kamarády, které ani nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněla, taky musím se smutkem v duši konstatovat, že už jich spousta není mezi náma, ale mi, co ještě žijeme a občas se sejdeme, tak nevzpomínáme se smutkem, naopak s humorem, na to vše krásné co jsme prožili.
Moje volnočasové aktivity se ale netýkali jen sportu, ale o tom až příště.