3.Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít na vozíku a s humorem

Motto:

V tvém životě přijde okamžik, kdy si uvědomíš:

♥ na kom záleží

♥ na kom nikdy nezáleželo

♥ na kom nikdy záležet nebude

♥ na kom vždycky bude

Netrap se lidmi ze své minulosti. Je důvod pro to, že se nedostali do Tvé budoucnosti.

 

"Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít život na vozíku a s humorem."

Kapitola třetí:

 

Studium na střední škole.

 

Začátek střední školy, to se psal rok 1966 (hrůza pomyslet). Po úspěšných přijímačkách na Střední všeobecně vzdělávací školu s maturitou – SVVŠ (pozn.spoluautorky – nynější gymnázium) začalo mé studium a mé studentské roky. Bydlet jsem zůstala v Jedličkově ústavu, protože ústav měl ve svém programu i to, že nás rozvážel ráno po celé Praze do škol a učilišť a pak zase zpátky. V té době jsme stále neměli auto (jako rodina) a tak to bylo to nejlepší řešení pro mě (pozn.autorky – a navíc jsme tam vždy zažili tolik srandy, to víte – holky a kluci po ránu a dohromady,nehlídaní). A vůbec si nemyslete, že na tyto roky vzpomínám nerada, naopak, opět jsem byla obohacena o spoustu nových přátel, poznala jsem nové učitele, měla jsem nové spolužáky a také první větší lásky.

Roky na střední škole byly báječné, prostě úžasné. Svůj čas jsem dělila mezi školu, učení a volno-časové aktivity a těch nebylo málo. První rok jsem chodila na normální denní studium, ale vzhledem k mému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu jsem musela přejít na studium večerní (studium pro zaměstnané), znamenalo to chodit do školy jen třikrát týdně a jen odpoledne (ale nemyslete si, učivo jsem musela zvládnout). Na této škole jsem měla bezvadné zázemí, bezva spolužáky. Když jsem něco nezvládala, jako se stávalo - schody ve škole, tak mně kluci nosili do třídy. V lavici jsem seděla s bezva holkou – taky se jmenovala Irena – a během studia se z nás staly velké kamarádky. Na této škole bylo i hodně bezvadných a výjimečných profesorů a profesorek. No a s těmito bezvadnými lidmi jsem to dotáhla až k maturitě.

Kromě toho, že jsem ve volném čase musela víc studovat, měla jsem čas i na své aktivity. Dál jsem chodila do divadelního, pěveckého a recitačního kroužku, ale to nebylo jen o tom, že jsme tam chodili, mi jsme i různě vystupovali a to nejen po Praze, ale i po republice a byli jsme úspěšní. Dál jsme chodili do divadel, kin a na koncerty. Vášnivé byli společně trávené večery třeba u hokejových zápasů, boxu nebo fotbalu. Těsně vedle Jedličkárny bylo fotbalové hřiště a tam místní kluci hráli fotbal a my, jejich fanynky, jsme jim chodily fandit (to víte, byli tam hezcí kluci-pozn.autorky). V Jedličkově ústavu byla také mateřská školka a my holky jsme si daly závazek a brávaly jsme ty mrňata,schopnější pohybu, do kina,do cukrárny nebo jen tak na procházku na Vyšehrad. Prostě jsme žili na plný plyn, jako většina mladých lidí té doby. Také jsme velmi intenzívně prožívali rok 1968 a vše s ním spojené.

V tomto období se můj zdravotní stav stále zhoršoval, přesto jsem byla stále plná optimismu, se stálým úsměvem, neexistovala žádná překážka abych někam nemohla nebo nešla. Za to vše vděčím své úžasné rodině, přátelům, spolužákům, vychovatelům v Jedličkárně, profesorům. Na všechny s velkou láskou stále vzpomínám. V polovině roku 1967 jsem opustila Jedličkův ústav a vrátila se  domů. A toto vše díky prarodičům, kde jejich pomocná ruka opět pomohla a ze svých životních pojistek nám koupili auto, sice starší, ale získali jsme určitou nezávislost a taky jsme jí patřičně využívali. Jezdili jsme na různá zajímavá místa, do našich oblíbených Jižních Čech k rybníkům, po různých památkách, pokud bylo hezky, tak jsme jedinou neděli nebyli doma.  Já jsem tak po dlouhé době mohla být doma a do školy jsem jezdila naším autem, které řídila mamka (pozn.spoluautorky-žena, řidička byla tehdy velká výjimka). On řídil i dědeček, ale byl moc velký nervák a tak jsme vždy byli radši, když řídila mamka.

Všechno jednou končí a tak i toto období mého života se blížilo ke konci. Najednou tu byla maturita a před maturitou svatý týden. A jako celý svůj dosavadní život jsem procházela většinou s úsměvem na tváři, tak ani maturitní období nebylo bez dobré nálady a smíchu. Mým maturitním rokem byl rok 1969. Moje kamarádka a spolužačka Irča se na celý týden nastěhovala k nám a předsevzaly jsme si, že se budeme pilně učit. Ovšem květen roku 1969 byl tak nádherný. Mi jsme bydleli na konci ulice a za námi už byla jen krásná příroda a tak jsme se s Irčou, obě v plavkách, rozvalily do trávy, učebnice otevřené, ale to sluníčko tak svítilo a všechno kolem vonělo a tak jsme dávaly přednost dívčímu tlachání a slunění, a do knih jsme koukaly hodně sporadicky.

A přišel den maturitní, tedy den D a hodina H.

Většina našich spolužáků se klepalo nervozitou, jen dvě Irenky, krásně opálené, seděly před školou, Irena hrála na kytaru (a dobře) a já zpívala (a taky dobře) a čekaly jsme, až na nás přijde řada. I samotný pan ředitel si nás přišel poslechnout a pochválil nás za takovýto přístup. A snad se ani nedivíte, že jsme obě odmaturovaly, a obě s vyznamenáním.

Po zkouškách následovala „stužková“. Tuto oslavu jsme měly v baru Srdíčko na Václavském náměstí, kde jsou nádherné prostory, ale dolu vede příšerné točité schodiště. To ovšem pro moje spolužáky nebyl žádný problém – snesli mně dolů a po skončení mně zase vynesli nahoru. Mezitím jsme se výborně bavili, nejen že jsme byli ostužkováni jako čerství maturanti, ale kluci mně pozvali k baru, kde mně dokonce vysadili na barovou stoličku a já poprvé v životě ochutnala koňak na který mně pozvali a tím jsme slavnostně zakončili oslavu.

A krátce po stužkové, těsně před prázdninami, následoval „maturitní večírek“.

Na ten moc, moc, moc ráda vzpomínám. Uspořádali jsme si ho v baru Flora v Praze na Florenci (všechno organizovali naši kluci a perfektně). Mamka mně sem dovezla autem a po ní převzala štafetu Irča, s péčí o moji osobu. Obě dvě jsme byly krásně nastrojené a vykročily jsme do baru, jaké překvapení opět schody a v dosahu zatím žádný spolužák. Irča mně přesvědčila, že to zvládneme sami a tak jsme vykročily. Pokud bylo zábradlí tak to jakž takž šlo, nakonec však byly asi čtyři schody bez zábradlí a co dál…….Irča navrhla, že mně snese a hned mně vzala do náručí a vykročila. Jak myslíte, že to dopadlo – obě jsme letěly do baru a přistály na zadku před právě nacvičující kapelu. Seděly jsme na zemi a strašně se řehtaly (naštěstí se nám nic nestalo), najednou se tam objevili naši kluci, přidali se k nim i kluci z kapely, posbírali nás ze země a tak začal náš maturitní večírek. No uznejte – takový vstup do baru mívá málokdo. Pomalu jsme se všichni včetně pozvaných profesorů sešli, usadili a celý večer už proběhl bez karambolů a byl naprosto úžasný. Mluvilo se o všem možném i nemožném, proprali se spolužáci i profesoři a různé, do té doby utajované, historky. Skončili jsme až nad ránem a když jsme se rozcházelo i slzičky ukáply. Pro mě opět přijela moje obětavá mamka a i s Irčou jsme odfrčely k nám domů a my jsme ještě v postelích tlachaly a doznívaly v nás zážitky z krásného večera, než jsme konečně usnuly.

Od té doby jsem nikoho ze svých spolužáků ani profesorů neviděla, život nás rozvál do všech možných koutů, ale na všechny moc ráda vzpomínám. Měli jsme vyhodnocené „maturitní tablo“ jako nejlepší na škole, já si ho ofotila a občas se na něj podívám a vzpomínám na studentská léta (pozn.autorky – to tablo se dělalo u nás doma my dvě Irči a moje mamka).

Velice ráda bych studovala dál na vysoké škole, zajímala mně medicína nebo architektura, ale můj zdravotní stav nabral najednou dost rychlou progresi a tak jsem dost času trávila v nemocnici na specializovaném oddělení. Další z důvodů byl ten, že jsme žily s mamkou samy a neměly jsme moc peněz nazbyt (i když dědeček s babičkou pomáhali, ale sami toho moc neměli). A další důvod, dost důležitý, tehdy skutečně školy nebyly moc přístupné pro postižené lidi, a já jsem v té době začínala používat vozík, ne na celý den, ale jen na delší vzdálenosti.

 

A tak se můj život začal ubírat   ú p l n ě   j i n ý m   s m ě r e m.