1.Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít na vozíku a s humorem

 

MOTO:

Život stál, stojí a bude stát za to, aby byl dožit.

Ono se s ním po pravdě ani nic víc dělat nedá.

 

Jan Werich

 

 

"Život plný kotrmelců aneb jak se dá žít život na vozíku a s humorem"

Autorky knihy:

Irena Hufová

Doc. Ing. Eva Sikorová, CSc.

 

Obsah

   Úvod

   Předkapitola

1. Irenka, narození, první kuk a krůčky do života

2. Zlom života v šesti letech

3. Studium na střední škole

4. První velká láska a první vdavky

5. Nová etapa života po rozvodu

6. Radosti, starosti a život v kostce

7. Závěr (zdravý člověk má 1000 přání, nemocný jen

   jedno)

 

Předkapitola:

Tato kniha má být o mně – Ireně Hufové – a mém životě, ale přesto musím začít trochu jinak a to mými prarodiči, jak z maminčiny strany, tak z tatínkovi strany. Proč vůbec o prarodičích začínám? Je to prosté. Zásadním způsobem oni a doba ve které žili, ovlivnili životy svých dětí a tím i můj.

     První představím rodiče ze strany maminky. Byli to babička Liduška a dědeček Antonín. Oba mně provázeli celým mým dětstvím a částí mého života. Babička se narodila v roce 1906 a dědeček v roce 1900. Dědeček byl podnikatel (ing. architekt) a vlastnil velkou stavební firmu. Babička jakožto paní inženýrová byla žena v domácnosti, a starala se o děti a domácnost a to velmi pečlivě (emancipace v pr…). Moji prarodiče měli tři děti (dva syny a jednu dceru). Nejstarší dceru Olinku narozenou v roce 1927, syna Pavla narozeného v roce 1931 a nejmladšího syna PETRA narozeného v roce 1935. Všichni se narodili v Praze, kde také má rodina žila, tehdy ještě ve vlastní, nádherné vile. Dědečkův majetek byl v roce 1945 znárodněn a v souvislosti s tímto a politickým děním v naší zemi se zásadně změnil život celé rodiny. Dědeček už nemohl vykonávat svoji práci a musel přijmout pracovní místo za pár korun výplaty. Babička musela nastoupit do zaměstnání, aby přispěla do rozpočtu rodiny a taky aby si zabezpečila na stáří alespoň minimální důchod. No a děti? Ačkoliv by rády studovali, nemohli (neměli dělnický původ). Svojí babičku Lidušku a dědečka Toníčka jsem nesmírně milovala a oni milovali mně. Moji prarodiče mně provázeli od mého narození, přes dětství, dospívání a až do dospělosti. Rozdělila nás až jejich smrt – babička zemřela v roce 1987 a bylo jí 81let, dědeček zemřel v roce 1984 a bylo mu 84let.

     Nyní rodiče ze strany tatínka. Byli to babička Anička a dědeček Karel. Moje prarodiče jsem nepoznala a ani nevím kdy se narodili ani co vlastně dělali. Hned se dozvíte proč. Vím jenom, že měli tři syny – nejstarší Lojza, prostřední Karel (můj tatínek, narozen roku 1918) a nejmladší Vilém. Celá rodina žila v malém domečku v městečku Kadani v Severních Čechách. (Vlastně babičku jsem díky osudu měla možnost aspoň trochu poznat, ale to bylo mnohem později). Mého dědečka a ani tatínkovi bratry jsem nikdy nepoznala. Do rodiny mého tatínka zasáhl krutě osud a to 2. Světová válka. S nástupem Němců do naší republiky se babička, co by rozená Němka, musela přihlásit k Němcům a to pro naši rodinu bylo osudové, kdyby to totiž neudělala, naší rodině hrozilo vyvraždění. S tím ale přišlo i to, že všichni tři synové museli narukovat, a to do německé armády. První se vrátil z války v roce 1945 nejstarší syn Lojza. V té době byl už dědeček mrtvý (smutné je, že nevíme ani kde zemřel, ale stalo se to při jednom bombardování). Lojza doma našel jen babičku a oba byli hned odsunuti do Německa, kde žili až do své smrti. Babička se za svého života dostala do Československa ještě asi dvakrát  (někdy v letech 1968-1969) a tehdy jsem jí poznala, potom od ní přišlo pár psaní a pohledů, ale nikdy mezi námi žádný vztah nevznikl. Nejmladší syn Vilém se z války nevrátil, padl, neznámo kde. Můj tatínek Karel se vrátil, ale až rok po skončení války v roce 1946. Ptáte se proč? Rok byl v ruském zajetí. A co následovalo dále. Vrátil se s podlomeným zdravím a nenašel svojí rodinu, snad pár přátel, doba byla velmi těžká. Byl dotázán úřady, zda chce zůstat žít v Čechách nebo být odsunut do Německa. V té době tatínek nevěděl nic o své rodině, rozhodl se žít v Čechách, nic jiného si ani nedovedl představit. Tatínek byl profesí výtvarník-loutkář, a tak se pomalu adaptoval, našel si práci a začal se pohybovat v kruzích výtvarných a divadelních. V té době se také dopátral co se stalo s jeho rodinou. Moje maminka Olinka byla také výtvarně nadaná a pohybovala se také v těchto kruzích a tak se jejich cesty setkaly. Nejdříve spolu jen pracovali, byli dobrý výtvarný tým, pak jejich vztah přerostl v lásku a v roce 1950 se rozhodli pro společný život. Svatbu měli v Praze.

Takže teď už si určitě všichni dovedete představit, čím vším byl ovlivněn život všech mých blízkých a následně i můj.

 

Kapitola první:

Irenka, narození, první kuk a krůčky do života.

 

Za nedlouho po svatbě mých rodičů jsem se narodila já. Narodila jsem se, Irenka se narodila, nám se narodila, tak krásná, malá a milá holčička. To bylo veselo a radosti, říká se, a Irenka dodává „a nebylo či bylo?“. Narodila jsem se na dušičky. V ten památeční den 2.11.1950 v Praze. Těžký porod mé maminky předpovídal, že ten můj život nebude až tak jednoduchý. A také nebyl. Při narození jsem vážila 2,70kg a měřila 51cm. Netušili by jste, co se z takového drobečka do roka vyklubalo „patnáctikilový cvalíček – mazlíček“.

A co tedy bylo dále?

Do svých šesti let jsem prožila nádherné dětství ve velké vile s krásnou zahradou v Praze na Smíchově (stejná vila, která patřila mé rodině, ale po znárodnění patřila státu-ještě že nás zde nechali žít). Byla jsem obklopena velkou a úžasnou rodinou – maminkou, babičkou, dědečkem, strejdou a tetou. Ptáte se, proč zde nejmenuji tatínka? Hned po mém narození nás opustil.

A tak to krásně plynulo – první kuk na svět, moje první sednutí, moje první krůčky a moje první narozeniny. Když mi byl rok a půl přibylo do naší rodiny další miminko – moje se třenice Hanulka (pozn.spoluautorky Hanička-kočička). Společně jsme vyrůstaly až do mých 19ti let. V sousední vile žila po mém boku holčička jménem  Evička, s níž jsem trávila celé dětství i mládí, vlastně opět do mých 19ti let. Byla to naše výborná kamarádka, a měli jsme jedno společné, narodily jsme se obě v jednom roce a jednom měsíci, akorát Evička je o pár dní mladší.

Prostě jsem byla úplně normální miminko, batole, holčička, dítě. Moje kuriozity během mých prvních šesti let: Z malého mimča se za rok vyklubal pěkný cvalda, který rostl a rostl a ve třech letech jsem už plavala a lyžovala (dokonce i na dospěláckých sjezdovkách), také jsem moc ráda zpívala a tancovala. Se svojí sestřenicí Hanulou jsme chodily do naší překrásné školky, kde jsme se věnovali různým aktivitám (pozn.spoluautorky-vesele a s radostí), s pusinkou vysmátou a hubatou, ale také někdy vzteklá a panovačná. A ty naše holčičí odpoledne, víte co si dokáže vymyslet trojka malých holčiček – snad úplně všechno, ale určitě jsme se nikdy nenudily. Na co ale nesmím zapomenout? Na naše úžasné, nedělní, rodinné výlety. Každou neděli jsme museli všichni čekat skoro v pozoru a svátečně oděni na dědečka před domem. Když vyšel děda (také v nedělním oděvu), tak jsme vyrazili. Bylo to do všech koutů Prahy, po památkách, parcích, zahradách, ale i za kulturou na dětská představení v kinech nebo divadlech. Myslíte si, že to byla nuda? Naopak, užili jsme si spoustu legrace, taky se pokaždé zašlo do kavárny a mi děti jsme si mohly dát vždy nějaké ty dobrůtky-zákusky. Chodili s námi i naši známí se svými dětmi.

Dnes jsem za tyto výlety nesmírně vděčná a vždy když přijedu do Prahy, dám se na nějakou tu cestu a jako bych se vrátila do dětství.

Už mi zbývá jen dodat:

Sbohem krásnééééééééé a úžasnééééééééééé dětství.