4.Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít na vozíku a s humorem

MOTTO:

Žádná vteřina našeho života se neopakuje,

Ale v každé vteřině našeho života se může stát něco……….

………………..co má význam pro věčnost.

"Kniha plná kotrmelců aneb jak se dá žít život na vozíku a s humorem."

Kapitola čtvrtá:

První velká láska a první vdavky.

Tak a jsem dospělá (alespoň podle občanky) a začíná další etapa života a s tím i první velká láska a první povinnosti.

Se svým prvním klukem na vážno jsem se seznámila v Jedličkově ústavu. Já jsem chodila do školy a ON se zde učil řemeslo. Byl to krásný, černovlasý kluk jménem Karel. Přestože jsem byla v té době mlaďounká, bezstarostná a obletovaná spoustou kluků, přesto jsem se nejvíc zakoukala do Karlových očí a láska byla na světě.Bylo to na jaře v roce 1967. Jaro je pro každého zamilovaného krásné, tak i pro nás bylo jaro tohoto roku nádhernéééééééé. A také ještě celé léto (poslední Karlovi prázdniny), které jsme trávili společně.

Karel úspěšně zakončil studium na učilišti (slaboproud) a chystal odchod z Prahy domů do Ostravy, odkud pocházel a kam se chtěl vrátit. K rodičům a práci, kterou tady měl zajištěnou.

Takže před námi stál velký otazník – co bude dál s naší láskou a vztahem na dálku??? Budete se divit, ale vydrželo nám to. Já jsem dál studovala na Střední škole v Praze a Karel žil v kruhu rodiny v Ostravě a začal úspěšně kariéru pracujícího člověka. Za mnou do Prahy jezdil každých 14 dní na celý víkend. Celkem 12 dní jsme se na sebe těšili a pak jsme se plné dva dny věnovali jeden druhému. Byly to víkendy plné lásky a emocí, a moc nádherné. A k tomu nesmím zapomenout jeho dovolené a moje prázdniny, ale i vánoce a jiné svátky, kdy jsme byli spolu. Toto období trvalo celé dva roky, do zakončení mého studia – přesně v červnu roku 1969. Celou tu dobu jsme se poznávali, hodně času jsme trávili v přírodě, na chatě mých prarodičů, hodně jsme courali Starou Prahou a naopak, já jsem jezdila do Ostravy, kterou jsem poznávala, seznamovala se s Karlovou rodinou a také jsme jezdili na jejich chatu v Jeseníkách. Byly to hezké, ale pro oba dlouhé, dva roky.

Náš krásný, milostný vztah vydržel a my jsme plni očekávání nového začali chystat svatbu. Naplánovali jsme si ji na říjen roku 1969. Vdávala jsem se jednu uplakanou říjnovou sobotu, přesné datum už ani nevím, ale co si pamatuji, že to byla krásná a nezapomenutelná svatba. Můj nastávající manžel Karel je katolík a tak si přál mít svatbu v kostele. Budete se divit, ale nám se to,i v tehdejší době, podařilo uskutečnit. Museli jsme ale mít dva obřady, jeden civilní na Národním výboru a druhý, nádherný obřad, v kostele Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze.

Co k tomu dodat, manželství jsem měla posvěceno dvakrát a trvalo celých sedm let (Evička-spoluautorka dodává-sedmička je přece šťastné číslo?). To mi povídejte, ale taky se

říká, že po sedmi letech manželství, přichází krize. Jakých ale bylo těch sedm let.

Samozřejmě, že více bylo těch dobrých let. Manžel měl dobrou práci a já jsem zatím byla žena v domácnosti. Ne že bych až tak moc chtěla, ale v té době sehnat práci, když máte tak těžké postižení, bylo nepřekonatelnou překážkou pro zaměstnavatele ( to jsou ty kuriozity života, nepochopení, nezájem – měkké a tvrdé bariéry). Ale byli jsme mladí, krásní a plní života a tak jsme zažili spoustu krásného a zajímavého.

Začneme tím nejdůležitějším – dostali jsme v Ostravě-Porubě dvoupokojový byt, který jsme s elánem mládí a touhy zařizovali. Hodně jsme cestovali po celé naší vlasti naším Trabantíkem a se stanem. Nejraději jsme jezdili do Jižních Čech a na východní Slovensko. A to i přes to, že se opět můj zdravotní stav zhoršil a já vyměnila berle za vozík. A tady nastal zlom, který nám ovšem přinesl spoustu nového a dobrého. Byt v Porubě byl pro mě bariérový, ale v té době, v roce 1973 se dokončila výstavba bezbariérových bytů v Hrabyni a my se stěhovali do krásného prostředí uprostřed přírody, do krásného, nového a prostorného dvoupokojového bytu. A do Ostravy i Opavy to bylo pouhých cca12km. (pozn.spoluautorky-byly to první bezbariérové byty v tehdejším Československu, ale o tom trochu později). Zde se také zúročily mé snahy o práci. Postavili se zde nejen byty, ale i budova, kde byly prostory pro Výrobní družstvo invalidů META (pozn.autorky-tato družstva se budovala po celém území naší republiky pod záštitou tehdejšího Svazu invalidů). Začala jsem zde pracovat a to byl pro mě nový a dobrý poznatek, měla jsem určitý pocit nezávislosti. Našli jsme zde spoustu nových přátel, začali nám nové aktivity (např.sport), já jsem si udělala řidičák. Nadále jsme cestovali po vlastech českých a stále Trabantíkem a se stanem. Ale také se jezdilo na hromadné zájezdy tehdy prvním autobusem s plošinou, který vlastnilo a provozovalo Výrobní družstvo invalidů Meta. A to bylo něco. To by vystačilo na samostatnou knihu. Pod záštitou Mety se pořádaly různé akce – grilování všeho možného, zábavy, různá posezení k MDŽ, k narozeninovým výročím apod. Nuda tu tedy nebyla, někdy byl spíš problém vše skloubit a při tom chodit i do práce.

Naše manželství bylo krásné a hektické, ale bezdětné. Oba jsme s tím počítali a věděli jsme předem, že tak do toho jdeme. Manžel má tři bratry a ti se postupně oženili a do rodiny začali přibývat děti. A teď se probudilo manželovo ego a najednou chtěl mít také děti. Najednou tu byl problém, který nás začal rozdělovat a Karel si začal hledat partnerku, se kterou by si rodinu založil. Pro mě to nebylo lehké období. Naše problémy se stupňovaly, až jsme se domluvili na rozvodu. Myslím, že to nebylo lehké období pro nás oba. Rozvedli jsme se v roce 1976 a náš krásný byt jsme vyměnili za dva menší také v Hrabyni, v tom samém domě, aspoň jedno pozitivum. I po rozvodu jsme zůstali přátelé.

No a rozvodem přeci život nekončí, měla jsem tu práci, přátele a velmi dobré zázemí, ale hlavně – byla jsem nezávislá, měla jsem byt, vlastní práci a výdělek, a hlavně řidičák a autíčko (opět Trabantíka). A tak skok, hop do nové etapy svého života.

Významná událost:

V tomto Hrabyňském údolí vzniklo velké Rehabilitační centrum u jehož zrodu stál mimo jiných obětavých lidí pan Jan Posker a MUDr. Vladimír Knapek.

V roce 1973 se začal zabydlovat dům-Stavební bytové družstvo invalidů Hrabyně o 100 bezbariérových ,bytových jednotkách a zároveň budova Výrobního družstva invalidů META. V roce 1974 se začal zabydlovat Ústav sociální péče v Hrabyni a rok na to, 1975, zahájil provoz Rehabilitační ústav Hrabyně, dále zde zahájily provoz Obchod se smíšeným zbožím, Restaurace a Bar a také začalo pravidelný provoz Kino Hrabyně. Také zde byla postavena bytovka s byty pro zaměstnance.

Toto Rehabilitační centrum žije, rozrůstá se a mění, tak jak život sám a já doufám, že nikdy neskončí.